Školní stránka

Čtenářský deník

Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války

Jaroslav Hašek

Postava dobrého vojáka Švejka je občas ukazována jako typický příklad české národní povahy. Nejsem si jist, jestli je takováto lehce xenofobní generalizace zcela namístě, nicméně některé Švejkovy vlastnosti mají skutečně blízko k příznačným povahovým rysům mnohých našich spoluobčanů. Velice mi osobně vadí Švejkova pasivita. Hašek v úvodu ke knize píše : “ On nezapálil chrámu bohyně v Efesu, jako to udělal ten hlupák Herostrates, aby se dostal do novin a školních čítanek. A to stačí.” Přesně nechápu, co na tomto přístupu k životu Hašek tolik obdivuje. Počínání v duchu starého přísloví “ Kdo nic nedělá, nic nezkazí” nepovažuji za příliš hodnotné a prospěšné. Švejk se nesnaží nic tvořit, neprojevuje velký zájem o věci obecné, nemá chuť přetvářet okolní svět, pouze se mu podvoluje a vysmívá. Absolutně mu chybí vůle k moci, je odevzdaný, v zájmu pořádku a disciplíny ctí autority a k tomu navíc schválně s co největší důsledností plní nesmyslné rozkazy svých nadřízených. Zcela vědomě, skoro až s hrdostí, se hlásí k úřední diagnóze, která jej označuje za notorického blba, a vůbec se přitom nebojí jí patřičně využívat a své chování poté s poukazem na ni omlouvat. Chvílemi budí dojem, že mu chybí jakákoliv hrdost a důstojnost. Takovéto chování je mnohdy obecně přijímáno s porozuměním a sympatiemi. Jsem přesvědčen, že přítomnost více občanů Švejkova charakteru by právě pro svou ‘neobčanskost‘ vedlo ke společenské pohromě, a to i přes to, že v mnoha ohledech působí starý rakouský voják svým chováním celkem roztomile.

Žádné komentáře